Pocity ... Nemocnice ... Znovu a zas?

26. srpna 2016 v 21:08 | Vee |  Pocity
Nemocnice. Každý je máme strašně rádi, že? Již víte kvůli čemu jsem tam byla posledně. Kdo neví a měl by zájem článek zde.

Můj zdravotní stav se zlepšíl, ale neurolog trval na mém vyšetření, videu eeg, které má potvrdit zda příčiny jsou z psychologického hlediska či epileptického/jiného. Byla však nutná hospitalizace. Nemocnice je od mého bydliště 1 hodinu autobusem, autem 30 minut. Takže trošu komplikovanější.

1. den
Na příjem jsem měla dorazit mezi 8 a 9 hodinou ranní. S mamkou jsme tam však byly přesně v 8. Příjem na neurologické oddělení jsme najít nemohly, proto nám museli pomáhat rodiče s dětmi, které se v nemocnici už vyznali. Po našem nalezení nás vzala sestra do jedné místnosti, kde si zapsala jen naše bydliště, zdravotní pojišťovnu a takové drobnosti. Po té nás zavedla na lůžkové oddělení, kde jsme se s mamkou měly posadit do jídelny a vyčkat na další sestru, která měla provést takové menší vyšetření (jednalo se o váhu, výšku apod). Na ni jsme čekaly zhruba 30 minut, po té nás opět poslala posadit se do jídelny, kde jsme měly čekat na doktorku. 15 minut, nic. 30 minut, nic. 1 hodina, nic. 1 hodina a půl, nic. Mamka se zašla zeptat sestry, kdy doktorka příjde, že spěchá do práce, doma má další 5ti letou dceru, kterou hlídá má sestra - dvojče, kdy by to asi bylo. Doktorka mamce sdělila, že za půl hodiny to bude možné a že tolik hodin ještě není, takže to určitě stihne. Od kdy doktorky znají náš podrobnější život a vědí v kolik moje mamka chodí do práce? Mamka z odpovědi nadšená tedy moc nebyla.. Počkat jsme musely, ni se dělat nedalo. Mamka tam musela být, ikdyž mám 18 let. Eh? Údajně podle nich nevím, že jsem z prvního těhotenství, nevím zda jsem po narození měla žloutenku, jaké nemoci máme v rodině. Takže neznám ani naši rodinu. Během vyšetřování paní doktrokou - na příjmu, odbíhala, telefonovala a vše se strašně zdržovalo, taže samozřejmě mamka přijela pozdě domů a do práce šla i později, protože opravdu nic nestíhala. Na pokoj jsem se dostala až po 11 hodině. Seznámila jsem se spolubydlící, která je mimochodem strašně super holka!:) Celý den proběhl bez problému až na to zmatkování ohledně času a mého příjmu.
2. den
Při mém nástupu do nemocnice mi bylo řečeno, že hloubkové EEG (vyšetření hlavy - zjištění epilepsie apod.) bude probíhat zhruba od 12 do 15:30 hodin. Následující den totéž, ale bude mi do žíly vpíchnutá látka, která mi má vyvolat stav, který mívám a budou u toho natáčet EEG. Samozřejmě u toho měly být sestry i doktorka. Ale sestra pro mě přišla už před 8 hodinou ráno, ať si vezmu vše potřebné, že tam budu do 15 hodin. Řekla jsem si, že to paní doktroka na příjmu nějak popletla, tak jsem to nechala stranou. Na EEG Vám nasadí čepici, která vlastně tu hlavu zaznamenává. Připojená, vyšetření mohlo začít. Jen co jsem si stačila uvědomit, že budu zde trpět 7 hodin nudou, mě rozbolela hlava. Sestry o mých problémech s hlavou věděly, páč mám zánět dutin a 17. 10. mám operaci v Třinci. Ano, ZNOVU A ZAS do nemocnice. Bolest šla přes všechny dutiny, v kterých zánět mám, bolest byla šíleně pulzující a později rozbolela hlava úplně celá. Dosala jsem prášek a řekla jsem si, že nejlepší bude, když půjdu spát, ať zaspím nudu i tu neuvěřitelnou bolest. Spala jsem tak dvě hodiny, ale bolest né a né ustoupit. Zanedlouho jsem dostala další prášek, který samozřejmě také nezabral. Do 14 hodin jsem se koukla na filmy a televizi, aby mi to rychleji uteklo. V 14 hodin jsem si řekla "Super, zbývá mi hodina!" A tak jsem šla opět spát, abych uklidnila bolest i nudu. Asi náhoda, ale vzbudila jsem se v 14:55. Neprobraná, sotva jsem otevřela oči, uviděla nějakou paní umě v místnosti a zeptala jsem se kdy mi to sundají.. Řekla, že neví a uklízí tady, ale zajde se mi zeptat. Odpověď byla: "Za hodinu." Cožeeee? Další hodina? Proč mi pokaždé řeknou něco jinýho? Mají tady zmatek. K tomu se mamka měla kontaktovat na paní doktorku kolem 13ti hodin, na kterou se samožejmě nedovolala. Byla tam jiná, která o mě nevěděla absolutně nic. Těšila jsem se na návštěvy, na sestru a přítele, které jsem chtěla strašně vidět, ale v ten moment se mi honilo hlavu akorát to, aby přestala ta šílená bolest, kterou jsem měla už od 8 od rána, už od momentu, kdy mě připojili na ty přístroje. 16:00, konečně! Přístroje se vyply a ihned jsem spěchala zpátky na pokoj, za 5 minut přišla sestra i přítel. Mimochodem bolest okamžitě zmizela. Ten jeho úsměv, vstala jsem okamžitě z postele, jen abych ho běžela obejmout. Objetí! Pak hned za sestrou. Musela jsem si jít akorát umýt hlavu, protože jsem ji měla od toho gelu na hlavě, který byl pod čepicí. K tomu jsem měla otlačená dvě kolečka. Bolelo to jako modřina. Umytí jsem jen tak odflákla, abych mohla být s nimi. Celé ty dvě hodiny jsem byla jako vyměněná. Smáli jsme se, povídali si a okamžitě mi bylo lépe. Akorát jsem měla tlak na hrudi, který občas mývám, ale jakmile si vezmu horčík, tak to přejde. Když přišla sestra, řekla jsem si o hořčík, řekla mi, že se podívá jestli ho mám v lécích. Proč? Na příjmu jsem hlásila, že ho beru dvakrát denně, je volně dostupný v lékarně a nepředávkujete se toho, navíc mi to pomáhá. Nedostala jsem ho. Rozloučení se sestrou mě vždycky v takových situacích dostane a proto kaplo pár kapek slz, i u ní. Rozloučení s přítelem totéž. No nic, to jsem zvládla, za chvíli mi bylo líp. Během večera za mnou byly asi 2/3 sestry a ptaly se, jestli jsem dostala ten horčík. Nedostala jsem ho. Pak ale za mnou přišla jedna, která mě vcelku dostala. Přišla se zeptat, jestli ji půjčím na noc svůj notebook, že od úterý neviděla ulici. Prosím? Není v práci? Jako chápu, že na noční je méně práce, ale půjčovat si notebook od pacientů? Odmítla jsem, samozřejmě. Večer, asi okolo 23 hodin v noci se mi ale udělalo zle, začala jsem se třepat a proto jsem zazvonila na sestru a OPĚT požádala o horčík, řekla že mi ho donese, ale v moment kdy odešla, jsem upadla do toho stavu. Vrátila se jiná sestra s horčíkem, klepla na mě, že ať vstávám a ať si ho vezmu. Neodpověděla jsem, páč nemžu se sebou pohnout, natož mluvit. Naštvala se a doslova mě "sprdla", že na to tady nejsou zvyklý buď spím a nebo chci ten hořčík, zavřela mě v pokoji a šla pryč. Nechala mě tam ležet. Samotnou. Neměl mi kdo pomoct. Naštěstí jsem se probrala během pár minut ne po 40 minutách, jako tehdy... Na sestru jsem nezazvonila, protože by si myslela, že si s ní dělám srandu a poslala by mě do háje. Zase. Proto s mou slabostí v rukách jsem uchopila telefon a okamžitě volala mamce. Mamce jsem řekla vše, tak jak to bylo a ona zavolala doktroce, která o něco později za mnou přišla. Zeptala se jen co mi je, proč se třepu, co se stalo a dala mi hořčík. Mamka se jí také zmínila o notebooku a proto se mě ptala, která sestra to byla. Řekla ať jdu spát. Tak jsem se otočla k oknu a lehla si. Sestra za mnou přišla a řekla mi, že co si to vymýšlím za hovadiny a že KVŮLI MĚ si bude mamka na ní stěžovat. Pardon? Já jsem v práci? Já jsem si chtěla půjčit notebook od pacienta a koukat se na seriál? Mám pocit, že to bylo naopak, ne? Mlčela jsem, protože mi nebylo dobře a neměla jsem chuť na ty lidi kolem. Odešla. Ukáplo mi pár slz, páč toho na měbylo moc. Sestra mě nechala v "bezvědomí" ležet na posteli, ještě k tomu mě seřvě, že si z ní údajně dělám srandu, chce si půjčit notebook, to nemluvím o tom, že jsem dostala seřvané za to, že jsem měla tašku vedle skříně a mokrý ručník na topení, který přece mokrý do skříně dát nemůžu, údajně budu mít ráno co dělat, abych si to uklidila, že na oddělení je hrozný zmatek, že mamka se nemůže dovolat a kontaktovat se na můj zdravotní stav, že ráno paní doktroce trvalo 2 hodiny, než si udělá čas na příjem. Že na další den mě mají cíleně dát do toho stavu, aby se natočilo EEG. To mě zas seřvou ať nespím, ať si z nich nedělám srandu? Chtějí mě dát do něčeho, s čím neumějí zacházet, s čím se zatím nesetkali (to ví jen můj přítel)? Ne. Odmítám riskovat své zdraví. Ráno pojedu domů a další vyšetření odmítnu. Šla jsem spát.
3. den
Hned co jsem se vzbudila, zavolala jsem mamce, že jedu domů, doktorka o tom ví a další vyšetření nepodstoupím. A jela jsem domů.

Musím říct, že po téhle zkušenosti už do nemocnice nepůjdu. Poslední má návštěva bude 17.10. v Třinci, kdy na operaci musím, aby mě hlava přestala bolet. Co jsem doma mám úplně jinou náladu, jsem ještě taková nesvá z toho stresu tam, ale.. To brzy přejde.
Věřím, že nejsem jediná. Máte Vy nějaké zkušenosti s nemocnicí? Nebo jste vždy spokojeni? Podělte se o své zkušenosti v komentářích, ráda si je počtu.

Vaše Vee

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 26. srpna 2016 v 22:41 | Reagovat

Víš, ono je to těžké, když má pacient příznaky, které nejsou podle učebnice a MUDr. se s nimi ani nikdy nesetkal...

Chování sester je mnohdy neomluvitelné, ale je to dost o systému zdravotnictví v ČR (přepracovanost a k tomu jako bonus ještě málo peněz). Možná jsou chvíle (na některých odděleních), kdy má sestra méně práce, ale ve dne se o to víc strhá... Doktor, tak ten se v nemocnici vyspí málo kdy (zas záleží na oddělení).

Víš, nechci se jich zastávat, sama tenhle popsaný systém nesnáším. Ale ráda bych, abys i ty měla možnost nahlédnout "za oponu". Když pacient někdy musí čekat déle, znamená to většinou, že se něco "podělalo" a MUDr. třeba ošetřoval kolabujícího pacienta (což nebylo "v rozvrhu"), zatímco měl dělat už dávno něco jiného... Když mi pak pacienti nadávali, většinou jsem to ustála s grácií a vše vysvětlila. Ale někdy jsem toho taky měla plný kecky.

Přeji ti brzké uzdravení. :-)

2 Vee Vee | E-mail | Web | 26. srpna 2016 v 22:49 | Reagovat

[1]: Jednalo se o to, kdyby mi sestry daly hořčík, stav se mi stát nemusel a mohla jsem vyšetření dokončit úplně :)
Nechat mě tam ve stavu, kdy se nemohu hýbat, jakkoli mluvit, nic je dost nezodpovědné a ještě mě seřvat ať si nevymýšlím. Myslím si, že v papírech a všude měly podklady a dost informací o mém zdravotním stavu, měly by to vědět i sestry, nejen doktor. Stává se, že ten stav mám i 40 minut.
Doktorka byla celou dobu v ordinaci a nikoho tam neměla :)

3 Antea Antea | Web | 27. srpna 2016 v 10:19 | Reagovat

No, já teda zírám. Koukám, že od doby, co jsem byla hospitalizovaná já se nic nezměnilo. Upřímně Tě obdivuji, že jsi to vydržela tak dlouho a tak v klidu. Já už bych se neudržela a udělala scénu, protože ten přístup sester i doktorky byl absolutně nehorázný!

4 Vee Vee | E-mail | Web | 27. srpna 2016 v 10:49 | Reagovat

[3]: První den jsem si myslela, že to tak bude v pohodě, nemocnice, kterou všichni chválí. Hah, vůbec. Never more

5 Annie Annie | Web | 5. září 2016 v 15:03 | Reagovat

Zlatíčko, kde jsi proboha byla? Tohle chování je úděsné, sama mám zdravotní školu, ale abych šla za pacientem si půjčit netebook, abych se podívala na ulici? To je přímo neskutečné.

6 Vee Vee | E-mail | Web | 5. září 2016 v 21:46 | Reagovat

[5]: V Ostravě, v Porubě. Prý špičková nemocnice, to určitě. Hlavně ne dětská neurologie.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama