Pocity ... Nemocnice

28. února 2016 v 10:45 | Vee |  Pocity

Pocity ... Nemocnice

Než začnu psát, ráda bych se omluvila, za menší neaktivitu. Bylo toho teď na mě opravdu moc a nezvládala jsem tady být tak často.

Vzhledem k minulému článku se mi to všechno zkomplikovalo. Myslela jsem si, že už hůř to dopadnout nemůže, ale nejspíše ano. Ve čtvrtek ráno mi konečně dovezli moji sestru z nemocnice po operaci kolena. Měla jsem střašnou radost, když jsem přišla z praxe a překvápko, už leží u nás v pokoji, v její posteli! Povídali jsme si a bylo všechno v pohodě. Jenže, pak na mě přišla únava a na nějaké dvě hodinky jsem usla.
Po probuzení nebyla síla na to, abych se postavila a někam došla. Tlak jsem měla nízký a nebyla jsem schopna udržet v ruce telefon, natož skleničku s pitím. Po pár minutách se to o něco málo zlepšilo. Za nedlouho u mě byl přítel. Lehl si ke mě a odpočívali jsme spolu.
Začal mi chybět kamarád, o kterém jsem v předchozím článku už taky, psala. Proto jsem mu napsala se záměrem, že se nějak usmíříme a bude zase všechno v pořádku. Jenže tomu se tak nestalo. Člověk (o kterém jsem taky psala v předchozím článku - ten, co ze mě dělal něco co nejsem), mu všechno napovídal a tímpádem si o mě myslel totéž co on. Lži, lži a lži. Vždycky jsem si myslela, že pravý přátel má věřit svému nejlepšímu příteli, ale.. Bohužel jsem se v tomhle opět zmýlila. Že já se vůbec v dnešním světě ještě něčemu divím... No a v ten moment bylo zle. Vypla jsem mobil. Lehla si k příteli a zavřely se mi oči. Po chvíli "spaní" si přítel všiml, že asi spím, tak se mě snažil probudit, ale marně. Mohl mě fackovat jak chtěl, dlubat do mě jak chtěl, nedalo se mě probrat. Zvláštní je tom že celou dobu jsem vnímala každé slovo, každý pohyb co kolem mě byl, ale nemohla jsem nic nedělat, pohnout prstem a ani dát jakoukoli zmínku o tom, že vnímám. Bylo zle, zavolal mou mamku, ale té se taky nepodařilo mě probrat. V duchu jsem křičela "Mami, já vás slyším! Mami, budu v pořádku!". Ale nikdo mě neslyšel, nešlo to. Zanedlouho jsem slyšela mého přítele i mamku brečet. Nikdo z Vás nemá ponětí, jak moc mě to píchlo u srdce. Volali záchranku. Mezi tím, než dojela mě přítel i mamka drželi za ruku. Přítel pořád stále opakoval, že jsme tady spolu, je tady pro mě a že spolu to zvládneme. V ten moment se mi podařilo příteli i mamce stisknout ruku. Podařilo se mi je nějak kontaktovat, že je slyším! V jejich hlasech čla cítit veliká úleva a radost. Tím se ulevilo i mě. Přijela záchranka. Pan doktor mi stiskl dva body na krku, zakašlala jsem a poděřilo se mi otevřít oči. Byl to šok, vidět tolik lidí ohnutých nademnou. Ale hlavní bylo to, že se mě podařilo vzbudit. V ten moment u mě byl přítel. Celou dobu mě držel za ruku a byl u mě. Viděla jsem, jak mu kapou slzy po tváři. Tohle jsem nechtěla, Nechtěla. Opravdu ne. Způsobit tolik strachu kvůli mě. Ani jsem se nenadála a ležela jsem na jipce. Tam za mnou přišla mamka, dala mi pusu, kontaktovala mě, co říkala paní doktroka, řekla mi, že mě má ráda a pustila za mnou přítele. Tomu ale pořád stékaly slzy po tváři a v očích jsem mu viděla neskutečnou bolest. Utěšil mě, že to všechno bude zase v pořádku a že je tady pro mě. Když zní tato slova od někoho, koho milujete, zahřeje to na srdíčku. Neskutečně moc. Dal mi velkou pusu a už musel jít.
A tak běží den za dnem a neustále tady ležím. Přeložili mě už i z jipky. Není den, kdybych to všechno, co se událo tak rychle, neměla před očima. Nemůžu přestat myslet na to, jak v mých uších šlo slyšet mamku, sestru a přítele v ten den. Všichni, kdo mě mají rádi za mnou přišli, zavolali nebo mi napsali. Moc si toho vážím. A děkuju jim za všechno, co pro mě dělají. Děkuju za to, že tady neustále pro mě jsou a podporují mě. Bez nich bych to nedokázala. Mám vás ráda.

Vaše Vee
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 spinam spinam | Web | 28. února 2016 v 14:07 | Reagovat

Držím Ti palce, aby všechno dobře dopadlo. Musel to být zvláštní a hodně nepříjemný pocit.
Drž se.

2 Vee Vee | E-mail | Web | 28. února 2016 v 17:20 | Reagovat

[1]: strašně moc ti děkuji

3 spinam spinam | Web | 28. února 2016 v 17:29 | Reagovat

[2]: Nemáš zač ....

4 Annie Annie | E-mail | Web | 1. března 2016 v 10:32 | Reagovat

Kéž vše dobře Ti dopadne. Muselo to být hrozné, nemoci nic říct, nic udělat a vědět. Opatruj se.

5 Vee Vee | 26. srpna 2016 v 23:28 | Reagovat

[4]: děkuji moc

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama