Únor 2016

Pocity ... Nemocnice

28. února 2016 v 10:45 | Vee |  Pocity

Pocity ... Nemocnice

Než začnu psát, ráda bych se omluvila, za menší neaktivitu. Bylo toho teď na mě opravdu moc a nezvládala jsem tady být tak často.

Vzhledem k minulému článku se mi to všechno zkomplikovalo. Myslela jsem si, že už hůř to dopadnout nemůže, ale nejspíše ano. Ve čtvrtek ráno mi konečně dovezli moji sestru z nemocnice po operaci kolena. Měla jsem střašnou radost, když jsem přišla z praxe a překvápko, už leží u nás v pokoji, v její posteli! Povídali jsme si a bylo všechno v pohodě. Jenže, pak na mě přišla únava a na nějaké dvě hodinky jsem usla.
Po probuzení nebyla síla na to, abych se postavila a někam došla. Tlak jsem měla nízký a nebyla jsem schopna udržet v ruce telefon, natož skleničku s pitím. Po pár minutách se to o něco málo zlepšilo. Za nedlouho u mě byl přítel. Lehl si ke mě a odpočívali jsme spolu.
Začal mi chybět kamarád, o kterém jsem v předchozím článku už taky, psala. Proto jsem mu napsala se záměrem, že se nějak usmíříme a bude zase všechno v pořádku. Jenže tomu se tak nestalo. Člověk (o kterém jsem taky psala v předchozím článku - ten, co ze mě dělal něco co nejsem), mu všechno napovídal a tímpádem si o mě myslel totéž co on. Lži, lži a lži. Vždycky jsem si myslela, že pravý přátel má věřit svému nejlepšímu příteli, ale.. Bohužel jsem se v tomhle opět zmýlila. Že já se vůbec v dnešním světě ještě něčemu divím... No a v ten moment bylo zle. Vypla jsem mobil. Lehla si k příteli a zavřely se mi oči. Po chvíli "spaní" si přítel všiml, že asi spím, tak se mě snažil probudit, ale marně. Mohl mě fackovat jak chtěl, dlubat do mě jak chtěl, nedalo se mě probrat. Zvláštní je tom že celou dobu jsem vnímala každé slovo, každý pohyb co kolem mě byl, ale nemohla jsem nic nedělat, pohnout prstem a ani dát jakoukoli zmínku o tom, že vnímám. Bylo zle, zavolal mou mamku, ale té se taky nepodařilo mě probrat. V duchu jsem křičela "Mami, já vás slyším! Mami, budu v pořádku!". Ale nikdo mě neslyšel, nešlo to. Zanedlouho jsem slyšela mého přítele i mamku brečet. Nikdo z Vás nemá ponětí, jak moc mě to píchlo u srdce. Volali záchranku. Mezi tím, než dojela mě přítel i mamka drželi za ruku. Přítel pořád stále opakoval, že jsme tady spolu, je tady pro mě a že spolu to zvládneme. V ten moment se mi podařilo příteli i mamce stisknout ruku. Podařilo se mi je nějak kontaktovat, že je slyším! V jejich hlasech čla cítit veliká úleva a radost. Tím se ulevilo i mě. Přijela záchranka. Pan doktor mi stiskl dva body na krku, zakašlala jsem a poděřilo se mi otevřít oči. Byl to šok, vidět tolik lidí ohnutých nademnou. Ale hlavní bylo to, že se mě podařilo vzbudit. V ten moment u mě byl přítel. Celou dobu mě držel za ruku a byl u mě. Viděla jsem, jak mu kapou slzy po tváři. Tohle jsem nechtěla, Nechtěla. Opravdu ne. Způsobit tolik strachu kvůli mě. Ani jsem se nenadála a ležela jsem na jipce. Tam za mnou přišla mamka, dala mi pusu, kontaktovala mě, co říkala paní doktroka, řekla mi, že mě má ráda a pustila za mnou přítele. Tomu ale pořád stékaly slzy po tváři a v očích jsem mu viděla neskutečnou bolest. Utěšil mě, že to všechno bude zase v pořádku a že je tady pro mě. Když zní tato slova od někoho, koho milujete, zahřeje to na srdíčku. Neskutečně moc. Dal mi velkou pusu a už musel jít.
A tak běží den za dnem a neustále tady ležím. Přeložili mě už i z jipky. Není den, kdybych to všechno, co se událo tak rychle, neměla před očima. Nemůžu přestat myslet na to, jak v mých uších šlo slyšet mamku, sestru a přítele v ten den. Všichni, kdo mě mají rádi za mnou přišli, zavolali nebo mi napsali. Moc si toho vážím. A děkuju jim za všechno, co pro mě dělají. Děkuju za to, že tady neustále pro mě jsou a podporují mě. Bez nich bych to nedokázala. Mám vás ráda.

Vaše Vee

Pocity ...

23. února 2016 v 21:44 | Vee |  Pocity

Pocity ...

Nevím, jak mám nazvat dnešní článek Pocity ..., protože jsou smíšené. Každý pocit se týká něčeho jiného. V posledním týdnu se necítím dobře a je toho víc a víc.


Nedávno jsem se sešla s kamarádkou, kterou znám 9 let a 6 let z toho, byla mou nejlepší kamarádkou. Všechno to bohužel přestalo, když jsme se obě dvě dostaly na střední školy. V tu dobu zmizel jakýkoli fyzický kontakt a bylo možné se kontaktovat na sociální síti. Bydlí autobusem od sud zhurba 20 minut a školu má ještě dál. Času ji taky moc nezbývá. Buď je s kamarádkami nebo na brigádě. Vždycky jakmile měla jedna z nás narozeniny, svátek nebo něco, tak jsme si napsali a k tomu jsme dodaly větu "Musíme někdy zajít ven!". Jenomže se tak nikdy nestalo. S tímhle jsem se svěřila příteli, že mi to je trošku líto, páč ji mám fakt strašně moc ráda, chybí mi a je to člověk z mála, kterého chci znát celý život a vzpomínat na něj v dobrém. Tak mi tedy slíbil, že jednoho dne ji vytáhne ven a ještě ji přivede ke mě.
V ten den, kdy jsme se sešli, jsem měla jít s kamarádem, kterého mám samozřejmě moc ráda, ale.. no.. k tomu se ještě dostanu. Přítel mi oznámil několik dní předem, že si na ten den nemám nic domlouvat. Neptala jsem se proč, prostě mi vjela myšlenka do hlavy, že se mnou chce asi strávit pěkný den. Ten den, jsem tedy kamarádovi napsala, že nemůžu. Nastalo odpoledne. Domluvili jsme se na čase a místě, kde se sejdeme. Prvně jsme ale museli dojít na autobusové nádráží, kde se má sejít s kamarádkou, ona mu něco dá a půjdeme do naši oblíbené kavárny. Hned vedle autobusového nádráží se nachází zimní stadion, kde pravidelně chodíme na hokejové zápasy. Zavedl mě tedy tam a četli jsme si něco z informační tabule. V ten moment mě někdo popadl a chytl za oči. Vůbec jsem nevěděla co mám dělat. Kdo to mohl být? Jak? Proč? V hlavě mi proplul zmatek. Když se mi povedlo konečně dostat z rukou, otočila jsem se, kdo to vlastně byl, tak se mi rozzářily oči, vykřikla jsem "Jéééé". Stála tam. Opravdu přede mnou stála kamarádka, kterou jsem měla a mám strašně ráda. Neváhala jsem a vrhla jsem se ji kolem krku. Její objetí. To které mi tak neskutečnou dobu chybělo. Konečně! Děkuji ji za všechny ty roky, které jsme spolu strávili a děkuji mému příteli, bez kterého bych se s ní nesešla a neměla po tak dlouhé době velikánskou radost.
Večer mi napsal kamarád, co jsem tedy celý den dělala, když nebyla možnost se sejít. Odpověď zněla, že jsem byla s kamarádkou, kterou znám 9 let a strašně dlouho jsme se nesešli. Naštval se. Vždyť.. jeho vidám 1-2x do týdne a ji? Viděli jsme se jednou za 2 roky? Snad jsem měla právo se uvolnit z jednoho týdne a být s ní. Vždyť jeho vídám často. Od té doby se mi neozval. Nechápu to. Přála bych si, aby tyhle věci začal respektovat, že chci být i s ostatními přáteli, že jsem chtěla vidět kamarádku po dlouhé době. Sice je pravda, že jsem s ním byla domluvená, ale.. nevěděla jsem to, že přijede, bylo to překvapení. A od té doby se mi neozval, ve čtvrtek to bude týden.

Další situace, která mi rve srdce. Měla jsem přítele 3 roky. Jenomže rok a půl z toho už to nebyl vztah. Vymizela důvěra, u něj přetrvávaly neustále lži, nemohla jsem si s nikým psát, nemohla jsem mít kamarády a taky plno přátel jsem díky něj ztratila. Je to moc dlouhý příběh a je toho neuvěřitelně moc okolo toho.
Po našem rozchodu jsem s ním chtěla být v kontaktu. 3 roky jsou přece 3 roky. Chápu, že to pro něj nebylo lehké, jenže.. Přece mi kvůli toho nebude dělat zle, deptat mě, nabízet mi úlety, přes které bychom se zase dali dohromady, citově mě vydírat, roznášet po lidech to, že mám nového přítele. 5 měsíců už mi dochází trpělivost v tom, že toleruji jeho hádky, které jsou kvůli zbytečnostem. Dělá ze mě něco, co nejsem. Myslí si o mě věci, které pravdou nejsou. A mě se to nějak strašně dotklo. Neustále na to musím myslet. Už i přítel se naštval, že mi neustále ubližuje. Nevím jak se to celé vyřeší.

Škola... Poslední dobou je tam strašný nátlak. Bohužel ve škole jsem dnes nebyla, nebylo mi ráno dobře, ale... dnes odešli 4 učitelé. Nikdo nechápe proč. Zbývá nám rok do maturity a teď je tam takový zmatek.

Do toho všeho mi sestra, mé dvojče, nastupuje zítra v 8 ráno na operaci kolene. Doufám, že ji to dopadne dobře a celá rodina i všcihni přátele ji držíme palce a věříme, že operace dobře dopadne. Máme tě rádi! Už se těším na zítřejší návštěvu ♥!

A taky doufám, že všechny situace se vyřeší a bude zase lépe

Vaše Vee.

Při pátku *1

19. února 2016 v 18:23 | Vee |  Při pátku

PŘI PÁTKU *1

19. únor 2016


Ráno, jakmile jsem se podívala z okna, už jsem věděla, že dnešní bude úžasný, jako ten včerejší. I když pršelo a sněžilo zároveň. Sníh a déšť opravdu nemůžu vystát. Jsem typ, který má rád sluníčko a teplo. Jenže s počasím se dělat nic
nedá, tak jsem to vypustila z hlavy a šla se chystat do školy. Měli jsme na 9, přispat si při pátku je úplně ideální :)
Ve škole už tři dny chybí učitelka angličtiny, takže první hodinu jsme měli třídní, která nás překvapila jednou úžasnou novinkou. Dnes jen 2 hodiny! Paráda!
Po škole jsme se sestrou vyrazily do naší oblíbené kavárny, kde jako obvykle, si dávám karamelové cappucino. Sestra kávu nepije, takže si dává, jako vždy, horkou čokoládu. Byla to pohoda, si při pátku, zajít někam, kde to máme obě moc rády. V kavárně trávím neskutečně moc času. Jakmile nemám nápad co dnes podniknu, vydám se tam. Servírky jsou tam velice milé, stále usměvavé, příjemné. Už mě znají, tak téměř si nemusím objednávat. Jedinné co bych kavárně vytkla je to, že je vzadu dětský koutek, který není dobrým nápadem. Obzvlášť o víkendu tam přijdou posedět maminky s dětskými kočárky a staršími dětmi, které dělají hluk. Je to nepříjemné, když si jdete odpočinout a dát si kávu a k tomu Vám tam řádí plno malých capartů.
Jakmile jsme došly domů na oběd, tak jsem se vydala k babičce, kde trávím každý víkend. Přijel i bratranec z Olomouce. Je v podstatě to jediné, co mi po jeho tatínkovi (mém strejdovi) zbylo. Zahráli jsme si spolu Counter Strike, jako vždycky. Navzájem na sebe chytáme nervy a snažíme se o to, kdo je lepší :D Vždy se u toho nasmějeme :))
Jenže pak mi do hlavy vjela myšlenka na knížky, které shánímuž dva měsíce. Takže další páteční plán byl: Vydat se do knihovny! Ani ne do desíti minut jsem byla tam. Našla jsem je! Dva díly, oblíbené knížky! Konečně! V hlavě mi proběhla další myšlenka. A ta byla, že se konečně těším až si je přečtu.
Knížka Černá jako oben, od Sally Simukové (finské spisovatelky), byla mým dárkem od bratrance k Vánocům. Jenže byl to tředí díl. Ale to vůbec nevadilo! Knížka mě vělice zaujala. Hlavní hrdinka mi připadala jako já. Pesimistická a uzavřená do sebe. Je to dívčí román a zároveň menší thriller. Velice doporučuju.
Miluju pocit, když venku sněží nebo prší a já sedím doma, slyším kapky, jak ťukají a stékájí po okně a já si čtu knížku, kreslím si nebo spím. Je to hodně relaxující.
No a jde se číst knížka!

Vaše Vee


Pocity ... Během týdne

17. února 2016 v 21:32 | Vee |  Pocity

Poctiy ... Během týdne

Tento týden je pro mě trošku stresující. Do školy k nám přišla inspekce až z ministra školství, takže je tam strašné dusno. Učitele i žáci jsou ve stresu a atmosféra nic moc. Chtějí po nás vyšší nároky než obvykle, ale to k tomu bohužel patří. Taky toho mám docela dost písemek, protože jsem celý minulý týden chyběla, když jsem byla nemocná. Do toho všeho mi vlezla jedna situace ze včerejška, při které jsem si připada jak totální *. Nebyla to chyba z mé strany.
Klasicky, jako každé ráno, dojdu na zastávku a počkám na autobus, který jede do nedaleko vzdáleného města. Nasadila jsem si sluchátka, pustila písničky a alespoň na chvilku jsem přestala myslet na to, jaká atmosféra mě ve škole čeká. Začala jsem přemýšlet nad situací, která mi nenechala prázdnou hlavu. Ať jsem sebevíc chtěla, nešlo to z hlavy dostat. Možná to dělalo to, že jsem si to nechala pro sebe a dusila jsem to v sobě jako pokaždé. Opět jsem se ponořila do myšlenek tak, že jsem nevnímala lidi okolo mě. Vnímala jsem jen písničky, které mi hrály ve sluchátkách, a myšlenky, které mi běhaly hlavou. Ale pak nastala chvilka, kdy jsem vystoupit musela. Ještě k tomu, když tam byla taková zima. Došla jsem do školy, kde mi aspoň trošku zvedly náladu kamarádky. Mám je opravdu ráda. Ale i přesto sem tam na mě přišly chvilky, kdy mě myšlenky stahovaly dolů. A pak přišlo to, kvůli čemu si připadám v poslední době ne že špatně, ale zvláštně. Dalo by se říct, že jsem nemocná. Neumím si moc povídat s lidmi, které neznám nebo k nim nemám "citový" vztah. Raději se od nich držím dál a snažím se s nimi komunikovat jen, když je to nutné. Taky mi doktorka nedávno sjistila nízký tlak. Už dva roky mám "stavy", že omdlívám a mám takové "záchvaty", dalo by se říct. Podle psychologického vyšetření to ukazuje na příčinu právě kvůli těm "sociálním" skupinám apodobně. Teoreticky by se dalo říct, že mám "sociální fobii". Mám strach co si kdo o mě co myslí a podobně. Taky na to beru antidepresiva.. No.. Ale ve čtvrtek, do naší třídy, se přijde podívat komise. Třídní učitelka, která nás na rozbor praxe učí, některým rozdala úkol povyprávět celou praxi, kterou vykonáváme každých čtrnáct dní. Jmenovala pár spolužaček a moji sestru. Sestra o přestávce za ní byla, kvůli toho, že neví jestli na určitou hodinu dorazí, neboť má odběry krve před operací kolene. Třídní učitelka ji řekla, že tentokrát udělala vyjímku, aby se mi neudělalo zle a neomdlela tam. Ale, že se to později bude muset řešit a vůči ostatním to není fér. Chápu, že to možná není fér, jenomže.. Nemůžu za to, že se mi to děje. Nemůžu za to, že už dva roky, mě z toho lékaři nemůžou dostat. Tak strašně mě mrzí to, že tohle mám, ale pevně věřím, že to jednou skončí.

Vaše Vee

Pocity ... Během sledování hvězd

12. února 2016 v 14:53 | Vee |  Pocity

Pocity ... Během sledování hvězd


Skoro před dvěmi lety jsem narazila na jednoho člověka, který mi změnil nejen život, ale i můj pohled na svět. Za to mu patří mé velké dík.
Seznámili jsme se díky mé sestře. Je to docela dlouhý příběh. Jednoho dne jsme se všichni sešli na jedné akci, kterou pořádá město téměř každý rok. Musím říct, že celý den byl úžasný. Ten večer mi otevřel svoje srdce. Poprvé se mi s něčím svěřil a mluvil se mnou zcela upřímně. Nikdy před tím jsem nepotkala člověka, který by měl pohled na věc jako on. V ten moment jsem poznala, že bude velice skvělý kamarád.
No a taky se tomu tak stalo. Skvělý kamarád. Nejlepší přátelé. Jednou jsme šli spolu takhle večer, kdy mě odprovázel domů. Koukl se na oblohu a hledal hvězdu, která nejvíce září. Daroval mi ji. Prý svítí tak moc, jako mé oči, když se usmívám. Pocit, který ve mě proběhl byl neuvěřitelný. Kdybych Vám ho chtěla popsat, tak ani nevím zda by se mi to povedlo.
A tak plynul den za dnem. Jenže jednou se mi přestal ozývat a nebylo po něm ani vidu ani slechu. Ptala jsem se ho co se děje, jestli jsem udělala něco špatného nebo se stalo něco mu. Chtěla jsem mu pomoct. Nesnesla jsem pocit, že je někde sám, že se neusmívá, nedejbože mu stékají slzy po tváři. Nemohla jsem se přece dívat na to, jak můj nejlpeší přítel se trápí. Jenže on to tak chtěl. Chtěl být sám. Chtěl si vyřešit pár problémů. Jenže v ten moment jsme se odcizili úplně. Každý večer, jsem trávila v jeho tričku doma na posteli a tekly mi slzy po tváři. Bolelo mě, že jsem přišla o nejlepšího přítele. Tak dlouho jsem hledala a potřebovala k sobě někoho, jako byl on. Všechno to bylo najednou komplikované. Už jsem nebyla šťastná.
Za nějakou dobu nastalo léto. Konečně, když jsem přišla večer z venku, mohla jsem si sednout na bálkon, kde jsem si dala deku, vzala sluchátka a seděla tam a koukala na letní oblohu hvězd. Každý večer v létě jsem strávila nad "mou" hvězdou minimálně 3 hodiny. Když jsem se na ni podívala, uvědomila jsem si, že i když není u mě a nemůže mi věnovat objetí takové, jako nikdy jiný, tak někde pod tou oblohou je, i když by byl 9999 kilometrů daleko. Ta hvězda na něj dávala pozor. Hlídala ho i mě.
Jednou byl večer chladnější než obyvkle, tak jsem z bálkonu odešla o něco dříve. Sedla jsem si tedy k messengeru od Facebooku a tak si psala s přáteli. Najednou se mi objevila správa od něj. Potřeboval být ode mě tak dlouho, aby si uvědomil, co pro něj všechno znamenám. Za tu dlouhou dobu jsem přestala doufat, že tohle od něj někdy uslyším. Ten večer jsem se nedokázala přestat usmívat. Na druhý den jsme se sešli. Ten pocit, když mě objal. Uuuaaa! Nikdy na něj nezapomenu Usmívající se
No a dnes? Dnes miluje on mě i já jeho.

Nikdy neztrácejte naději v tom, že Vás někdo opustí. Jestli Vás má někdo skutečně rád, tak se k Vám vrátí. Jestli je Vám dáno být spolu, tak život i osud najdou cestu, aby jste se potkali. I kdyby by to mělo být za 5 let. Třeba ta bolest i to čekání za to stojí, protože to pak může být mnohem a mnohem krásnější.

Vaše Vee

Karma. Jen mýtus?

11. února 2016 v 13:26 | Vee |  Pro náladu

Karma. Jen mýtus?

Během nemoci, ležím a odpočívám. Na youtube mi hrají písničky. Při mém pravidelném projíždění stránek, kde zjišťuji co je nového nebo si pročítám různé zajímavosti, jsem našla článek, který mě zaujal. A to ne jen proto, že sama na karmu
věřím, ale i proto, abych konečně se o ní dověděla víc.
Taky se už Vám určitě mnohokrát stalo, že jste kamaráda nebo někoho příbuzného praštili nebo u podkopli mu noh
y a hned v ten moment jste zakopli i vy. Mě se tohle s mými přáteli stává velice často, prakticky pokaždé.

Co to karma vlastně znamená?

Zjednodušeně řečeno podle této doktríny egoistické jednání způsobuje utrpení, zatímco nesobecké jednání přináší štěstí. Z buddhistického pohledu neznamená karma "osud", ale může být přeložena jako "čin" nebo "příčina a následek".
Karma v Sanskrtu znamená "akci". Výraz je ekvivalent k Newtonovu zákonu akce a reakce. Když myslíme, mluvíme, jednáme, uvádíme do pohybu sílu - energii, která se pak manifestuje. Tento zákon příčiny a následku rozhodně není "trestání", je to prostě přírodní fenomén, který existuje nezávisle na tom, zda tomu věříme či ne.

Jak karma působí?

Zhruba řečeno, karma funguje následovně: Každý čin, slovo a myšlenka - pozitivní či negativní - zanechává otisky v mysli. Protože způsob prožívání světa je určován obsahem naší mysli, negativní otisky nevyhnutelně vedou k budoucímu utrpení. Když tedy pochopíme, že naše myšlenky, slova a činy zasévají semínka našich budoucích zážitků, budeme mít moc měnit náš život ve vlastních rukou.
Bytí jako takové však zůstává nadále strastiplné, můžeme tedy ovlivnit pouze to, zda budeme utrpení zakoušet více nebo méně.

12 zákonů karmy

1. Jak zaseješ, tak sklidíš

Parafráze příčiny a následku. Cokoliv vypustíme do vesmíru (myšlenka, slovo, čin), to se dříve či později vrátí.
Když chceme štěstí, lásku, mír a přátelství, musíme v prvé řadě být šťastní, mírumilovní, milující a opravdově přátelští.
Vaše štěstí je jen stavem mysli, za který jste zodpovědni vy sami.

2. Tvoření - tvoříme navenek i dovnitř

Každá situace vyžaduje naši účast, protože jsme vždy jedno s vesmírem. Vnitřním i vnějším.
Cokoliv nás obklopuje, to je spojeno s naším vnitřním stavem.
Uvědomte si, co vás obklopuje, protože to vás i utváří. Obklopte se záměrně tím, čím chcete být.

3. Příjimání místo vymezení

Co odmítáte, to bude pokračovat. Pokud něco vnímáte negativně, s odporem, pak jednáte s myslí, která si není vědomá jednoty s celým vesmírem.
Sejete nejednotu, sklidíte nejednotu - vymezování, posuzování, odpor. Příjimejte vše s vědomím jednoty.

4. Růst

My sami se musíme měnit a růst, ne svět okolo nás. Ten ovlivňujeme až druhotně. Jediné, co opravdu můžeme ovlivnit jsme my sami - naše mysl, emoce. Když změníme sami sebe, změní se i naše okolí.

5. Zodpovědnost

Pokud je něco v mém životě špatně, je něco špatně i ve mně. Jsme zrcadlem našeho okolí a naše okolí je zrcadlo nás. To je univerzální pravda. My sami jsme zodpovědní za vše, co se nám v životě děje.

6. Propojení

Přestože něco vypadá zdánlivě nepropojené, vše ve Vesmíru je propojené a navzájem se ovlivňuje. Krok vyvoválá další krok a tak dále. Vše začíná i končí prvním a posledním, slovy jedním, krokem. Malá změna, krok, může vyvolat sekvenci akcí, která bude zakončena velkou změnou. Nepodceňujte žádné myšlenky, slova, činy, ať už vypadají jakkoliv malé a nevýznamné.

7. Soustředění

Naše mysl se může v jeden okamžit soustředit pouze na jeden objekt. Pokud se soustředíme na přítomnost, nemůžeme mít v mysli myšlenky jako vztek, hněv, chtivost.

8. Odevzdání

Pokud v něco věříte, dříve či později vás život vyzve, abyste svou víru ukázali v praxi.

9. Praxe

Myšlenky na minulost, staré vzory chování, staré sny blokují vše nové. Praktikujte meditaci - soustředění na "tady a tedˇ".
Jen tak zakusíte všeobjímající jednotu a proud. Když jste v minulosti či budoucnosti, zakoušíte jen své vymezené já. Zaséváte nejednotu, kterou také sklidíte.

10. Změna

Minulost se opakuje, dokud se z ní nepoučíme. Poučení může znamenat i vědomé přijetí věcí "takových, jaké jsou". Bez odsuzování, hodnocení, odporu. Tím změníme svůj postoj a věci již nikdy nebudou vypadat jako dřív - změní se.

11. Trpělivost a odměna

Každá odměna začíná prací. Dlouhotrvající odměna vyžaduje trpělivou a vytrvalou práci.
Čím více žijeme v jednotě s vesmírem (sami se sebou), tím větší štěstí následuje.Trpělivost je známkou vědomí jednoty. Netrpělivost je známkou nejednoty, nežití v přítomnosti.

12. Inspirace

Každá hodnota je výsledkem energie, která byla vložena. Příspěvek každého z nás je příspěvek do celku.

*Ovšem, tenhle článek je pouze pro zajímavost!*
Zdroje:

Vaše Vee

Pocity ... Ve vztahu

10. února 2016 v 22:59 | Vee |  Pocity

Pocity ... Ve vztahu

V životě jsem měla pouze jeden vážný vztah. Teď momentálně prožívám druhý. Z toho prvního jsem si odnesla mnoho ponaučení a zkušeností.
Každá holka by si měla vybrat kluka, který:

- tě přivede sobě domů, abys poznala jeho rodiče, ne jeho postel
- ti neříká, že jsi sexy, ale že jsi krásná
- ti zavolá zpátky, když jsi to položila
- zůstane vzhůru jen proto, aby tě viděl spát a měl jistotu, že jsi v pořádku
- tě chce ukázat celému světu, ikdyž nejsi zrovna Miss
- je úplně jedno, jestli jsi časem ztloustla nebo zhubla
- řekne "Co si dáš miláčku. Já vařím."
- dokáže ti říct, co pro něj znamenáš a že je šťastný, že má právě tebe
- bude tě milovat takovou jaká jsi
- tě představí svým přátelům se slovy "Ták, to je ona."
- ti dá všechnu svou lásku, důvěru
- ti řekne "Jsem tady s tebou.", když ti bude nejhůř
- přijde za tebou, když to budeš potřebovat
- ti dá důvod milovat
- ti bude důvěřovat
Vím... Možná je to z mého růžového světa, a když si tohle nějaká holka přečte, která vidí svět pouze realisticky, tak si řekne, že takový kluci už dneska nejsou. Ale já Vám na to můžu říct pouze to, že takový kluci ještě jsou, protože já přesně takového mám. A moc si ho vážím. Udělal ze mě to, co jsem vždycky chtěla být.
Člověkem, který si jde za svým. Člověkem, který umí prosadit svůj názor. Člověkem, který má oči jen pro svého přítele. Člověkem, který otevřel srdce. Člověkem, který je upřímný. Člověkem, který je šťastný.
I když bych mu řekla jak moc ho miluju, tak to nikdy nevyjádří to, co k němu doopravdy cítím.
Lidí jako je on je opravdu málo a takových bychom si měli vážit. A každé chvilky s tím, koho milujeme a jsme s nimi rádi, bychom neměli litovat nikdy, protože nikdy nevíme co se může stát. Jednou.. Jsem viděla autonehodu. Motorkář se rozjel a na křižovatce vjel do jedoucího auta. Náraz naštěstí nebyl tak silný a nikomu se nic nestalo. Byl nepozorný, protože se pohádal se svou ženou. Naštval se a sedl na motorku a rozjel se. Ve chvílích, kdy jsme naštvaní na někoho, koho milujeme, bychom si měli uvědomit, že co říkáme je pouze tím, co opravdu říct chceme. Neříkat věty plné nadávek, nesmyslnosti, věcí, které nemyslíme vážně, protože nikdy nevíte zda to půjde vrátit zpátky. Musíme si uvědomit svou chybu, přiznat ji, omluvit se za ni a zvládnout ji napravit. Nikdo není bezchybný, ale oceňuje se mnohem víc, když je chyb méně a méně. Chyby dělám i já, ale vždycky ji napravím. Protože vím, jaké to je, když člověk hodí vinu na mě a celé je to proti mě, chybu nechá tak a teď si dělej s tím co chceš. Oceňuji, když se na polepšení podílí oba dva a ne jen jeden. K čemu pak je snaha jednoho? Podle mě je to zbytečné.
V životě se řídím touhle větou: "Nedělej pro ostatní víc, než jsou schopni udělat oni pro tebe". Na tohle jsem už taky v minulých letech docela doplatila. A myslím, že ne jen já. Najdou se vztahy, ve kterých můžete udělat pro toho druhého cokoli a nikdy mu nic není dobré. Sice se říká, že v dnešní době se nezavděčíš nikomu, ale.. Přece koho milujeme, bychom snahu a všechno oceňovat měli.
V dnešní době, je podle mého, čím dál tím méně lásky. Mnoho lidí, jsou nastaveni tak, že "Zdravííčko, jdeme ke mě na skleničku?". No a pak se to zvrtne a skončí spolu v posteli. A takhle to jde dnem za dnem. Takový člověk už začíná mít v hlavě to, že neví co to láska je. Myslí si, že je to o tom se pouze s někým vyspat. Vztah by přece měl být postavený na lásce, vzájemné důvěře, chovat k tomu druhému určitou úctu.
Napadá mě další co ke vztahu patří.. Žárlivost. Té je ve vztahu taky potřeba věnovat pozornost. Je velký rozdíl jestli máte doma přítele, který vám zakazuje jakékoli spojení s jiným klukem, i kdyby to byl váš nejlepší kamarád nebo mít doma toho, co vám pevně věří a jen vám přeje mít kolem sebe spousty a spousty přátel. Žárlivost je vlastně strach o toho druhého, ale mění se tehdy, když ji je opravdu hodně.
Jaký máte názor na vztah vy? Je lepší mít někoho jen na jednu noc nebo s jedním člověkem prožít celý život?

Vaše Vee

01 a.m.

9. února 2016 v 1:20 | Vee |  Pocity

01 a.m.

Pomalu odbyla jedna hodina ráno a já pořád ne a ne usnout. Momentálně jsem nemocná a něco kolem 6 odpoledne na mě přišla chuť na cappucino s karamelem, které je mimochodem mé nejoblibenější. Jenže v něm je samozřejmě kofein, takže né a né usnout. Ale nevadí, využiji to k dalšímu článku :)
V poslední době mě trápí jedna situace, kterou nemůžu nějakým způsobem uzavřít. Nevím jestli to je proto, protože na ni neznám odpověď, že mě trápí moc citů kolem ní nebo je to i proto, protože se s tím nedokážu smířit. Musela jsem se rozloučit s člověkem, se kterým jsem trávila tři roky, téměř každý den. Jenže v těch třech letech bylo neskutečně moc bolesti a už se to nedalo zvládnout. Takže z naší jedné společné cesty se staly dvě. Ale každá cesta vede úplně jinam. Nejsem si jistá, jestli jsem udělala správně, ale budu doufat, že ano. Každý den na něj myslím a doufám, že ho uvidím aspoň někde na protějším chodníku, potkám jej v obchodě a budu mu moct aspoň zamávat nebo mu říct "Ahoj.". V hlavě mám plno myšlenek, které jsou pro a proti. Jedna strana mi říká, že jsem se rozhodla správně, už mě nebude trápit, pro můj současný vztah je to jen dobře, budu mnohem šťastnější, nebudu se s nikým hádat a že už ho nikdy v životě nechci vidět. A ta druhá zase říká, že si jen a jen nalhávám to, že jsem to takhle chtěla, že mi chybí, chci ho znovu obejmout, říct mu, že ho mám ráda, chci ho vidět a jít s ním aspoň na kávu. Která strana opravdu říká, co cítím? Nemůžu se rozhodnout a ani přijít na to, co je vlastně správné.
Vždycky si najdu nějaký způsob jak toho člověka kontaktovat, i když podle všeho, jak se věci mají, bych to vlastně děla neměla. Jen já to nedokážu. Nedokážu ho po tom všem odstranit z mého života úplně. I když k němu nemám důvěru a ani nic, co by přátelství obsahovat mělo. Nedokážu pochopit proč ho mám tak moc ráda, i když všechno je špatně.
Pevně doufám, že odpověď na mé pocity najdu včas a že bude ta správná a tuhle situaci uzavřu.

Vaše Vee.

Baví mne žít?

4. února 2016 v 20:38 | Vee |  Téma týdne

Baví mne žít?

Co je to život? Jak ho udělat takovým, jaký bych si ho přál/a? Tohle jsou otázky mnoha a mnoha lidí. Ovšem každý si na položené otázky hledá odpovědi jinak. Jak ji hledám já?
Občas si každý člověk připadá sám, ikdyž ve skutečnosti sám není. Má kolem sebe spoustu přátel a rodinu, ale i přesto se najdou chvíle, kdy člověk šťastný není. Říká si: "Má tohle všechno cenu?", "Baví mne žít"? a takové podobné otázky. I mě často přepadají tyhle nálady. Ale přesto se najde člověk, který Vás rozesměje. Který Vás má nadevšechno rád. Pro mě je moc vzácné mít takového člověka. Který Vám dodá chuť žít. Žít jen pro ty, které milujeme. Žít s těmi, se kterými nás žít baví. To lidé, na kterým nám záleží, dělá náš život krásnější. To, co máme rádi, dělá náš život krásnější.
Pro to mne baví žít. Protože mám kolem sebe lidi, pro které stojí za to žít!

Když tak přemýšlím tenhle článek trošku souvisí s tématem, který jsem na blogu již zveřejnila. Jednalo se o úvahu, která měla téma "Co je smyslem života?". Odkaz, kde si můžete článek o tématu přečíst zde : http://stastnavee.blog.cz/1601/uvaha-nad-smyslem-zivota

Vaše Vee